Fantastická budoucnost válečníka aneb Vzkaz pro generace budoucí
Válka byla hrozná věc. Teď už ale není. Teď je jiná…Jednodušší…míň válkovitá…
Když skončila ta tehdejší válka, ta, která vtáhla do víru bitev snad celý svět, bylo toho málo, co zbylo po dřívějších generacích. A tak měli historici zase spoustu práce. Najít ty méně známé události, předměty a jiné a záznamy o tom bylo těžké. Vím to, protože jsem také historik. Já a mí přátelé. My jsme změnili budoucnost jednou provždy…
Když válka skončila, zbylo toho málo. A bylo třeba vrátit svět do původních kolejí. Bylo hodně práce a málo zábavy. Taky proto, že jediná zábava, která nám zbyla, byla ta, kterou jsme znali. My, co jsme se narodili ve válce, jsme znali snad jen televizi. A počítače. A nic víc. A pak, uprostřed práce s mými přáteli na obnově historie, jsme objevili novou zábavu. Mezi spisy z dvacátého a jednadvacátého století. Nejdřív jsme samozřejmě nevěděli, co to zanmená. Ten výraz, “dřevárny”, nám nic neříkal. Snad proto, že to vymizelo hned na začátku války. Ale postupně, jak jsme se začítali do textů a záznamů, zjišťovali jsme, že “dřevárny” vzniklo ze slova “dřevo”, dnes tak málo používaného materiálu. Dočetli jsme se, že to byl jakýsi druh boje, aby se zjistilo, kdo je nejlepší. Pak nás zarazilo, že se bojovalo středověkými zbraněmi. To muselo být brutální! Slovo “dřevo”, obsažené v názvu boje, nás ale brzy dovedlo k tomu, že se bojovalo dřevěnými zbraněmi tak, aby vzniklo co nejméně zranění.
Nebyl to boj, byla to zábava. A tak, jakmile byl čas, začali jsme vyrábět dřevěné a kobercové zbraně, abychom tu zábavu vyzkoušeli. Pak jsme náš objev rozšířili a po světě se začaly tvořit ligy a týmy. Hráli mladí i staří. Všichni chtěli prožít tu nádheru, vžít se do dobrodružství dávno zmizelých. Vžít se do toho, do čeho se vžívali i naši předkové. Nosit meče a kroužkové košile a štíty a…
A pak přišla válka. Znovu. Možná ještě horší, než předtím. Boj o zdroje… První bitvy byly hrozivé. Všichni, kteří mohli bojovat, byli povoláni do armády. Naštěstí pro budoucí generace, někteří historikové zůstali a dál hledali historii. Já jsem byl jedním z nich. Věnoval jsem se dál historii, vzniku a průběhu “dřeváren”. Tehdy jsem tam objevil tu převratnou myšlenku, která by dokonale vyřešila nynější situaci. Ve jménu této myšlenky jsem se spojil se spoustou lidí a jako ve středověku, vyrazili jsme na protestní výpravu. Tehdy nás byla asi tisícovka. Ta tisícovka, vybavená dřevěnými zbraněmi, používanými na “dřevárnách”, šla do boje za mír. Tak jsme hrdě vešli mezi dvě armády, které pochodovaly proti sobě. Zpívali jsme hymnu, kterou někdo složil a neohorženě jsme pokračovali mezi liniemi znepřátelených vojsk. Někteří z vojáků přestali bojovat, jiní pouštěli zbraně na zem a pár z nich se k nám začalo přidávat a půjčovat si zbraně, které jsme měli jako náhradní, aby měli alespoň něco, čím se s námi spojují. A naše výprava pokračoval po celé Evropě. Odevšad přicházeli další lidé, ve světě vznikaly další výpravy a boje ustávaly. Byl jsme oslavován jako mírotvůrce, i když jsem se za něj nepovažoval. Jen jsem šel za cizí myšlenkou. A za mnou šli ostatní…
Jednoho dne se sešli vůdcové všech zemí světa a několik z nás a odhlasovali to, co navždy změnilo svět a válku. Najednou byl klid…
Tak tu teď sedím a vzpomínám, co jsem tehdy četl v záznamech. Na tu myšlenku…
“Vzkaz pro generace budoucí! Válka je strašná věc. Proč namísto ní jednou nevyzkoušet dřevárnu? Určitě to bude fungovat, když budou všichni chtít…”
A všichni chtějí…
Johnas Branch (2003)